34. ročník Hanáckého divadelního máje 2020 proběhl v netradičním termínu od 21. 6. do 26.6. 2020 a představilo se v něm osm divadelních souborů. Pět souborů usilovalo o postup na divadelní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou a tři soubory na Popelka Rakovník. Doporučení na KDP obdržel od poroty DS Velká Bystřice s inscenací Dovolená s rizikem a DS Boleradice s inscenací Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku. Odborná porota nominovala na KDP Kroužek divadelních ochotníků ve Hvozdné s inscenací hry Odpusť, Natašo! Divadelní přehlídku navštívilo 692 diváků. Těšíme se na 35. ročník Hanáckého divadelního máje 2021.
DS bratří Mrštíků Boleradice
Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku /historické drama/
Když Oldřich Daněk psal v roce 1987 Kulhavého mezka, v socialistickém bloku se už začínaly projevovat první vlny perestrojky. Tedy především v tehdejším Sovětském svazu. A řada umělců, dramatiky nevyjímaje, přicházela na to, že i oni by se ve svých dílech měli s nastávající společenskou změnou nějak popasovat. Jestliže tedy Daněk napsal hru o potulných komediantech, kteří se snaží pravdivě zahrát příběh o výbuchu na jičínském zámku, nemyslel tím jen příběh oslavující herce a komediantství, ale určitě se pokusil hrát třeba o zodpovědnosti umělce k pravdě jako takové. Celý syžet je vystavěn na konfrontaci životních postojů a vztahů Jakuba, Markéty a dědka Vambery, s historicky doloženými osobami Jindřicha Slavaty a Elišky Kateřiny.
Boleradický soubor má ve svém středu řadu vynikajících hereckých osobností. Včera večer jsme viděli hned tři z nich. Zbyněk Háder, Jana Jirgalová a Jan Koráb předvedli, že umí citlivě pracovat s prostorem, s hlasem, s emocemi. Publikum si získali bezprostředně po otevření opony a pustili ho až v samotném závěru. Režiséru Jiřímu Brabcovi se tak podařilo naprosto přehledně sdělit, jak reálnou linku příběhu, tak i tu linku jakéhosi divadla na divadle. Divák se orientoval a odměnil všechny velkým potleskem. Tímto konstatováním by se dalo končit. Ale ono je tu ještě něco, co je potřeba požadovat od tak zkušených tvůrců, jako jsou Boleradičtí. Přehledně zahraný příběh ještě neznamená, že je všechno OK. Přeci jako tvůrci, a ve shodě s Jakubem Grundle, nemůžeme jen odvyprávět příběh, ale musíme za ním objevit ještě něco navíc. Něco,
co nás osloví teď a tady. A tak konstatuji, že v aktuálním sdělení má inscenace Boleradických ještě rezervu. Herci společně s režií se musí více ponořit do situací hry, aby pro nás prožili a tlumočili to, co Daněk napsal mezi řádky, popasovat se s podtextem, s přesným výkladem situací. Potřebujeme v každý okamžik hry vědět, proč tuhle repliku říká herec tak a co tím myslí. Obecnost hraní je málo. Až k tomuto poznání režie s herci dospěje, pak už teď, jinak dobrá inscenace, získá na zajímavosti a naléhavosti. A o to by nám mělo jít vždycky.
Jaroslav Kodeš
Loupež v Toweru
Známý britský herec, spisovatel a komik David Edward Walliams, resp. jeho příběhy, se staly námětem hry Loupež v Toweru místního souboru DS Na štaci. Viděli jsme rodinnou komedii v úpravě a režii zkušeného divadelníka Ladislava Vrchovského.
Představení nás zavedlo do Londýna. Malý kluk Ben musí trávit páteční večery u babičky. Strašná nuda, vždyť babička chce pořád jen hrát scrabble nebo vařit kapustu na milion způsobů. Navíc po ní ještě i smrdí. Vše se však změní ve chvíli, kdy se dozvídá, že babička byla dříve proslulou lupičkou.
Na představení domácího souboru se hlediště zaplnilo do posledního místa. Viděli jsme diváky, kteří se těšili na své známé a kamarády. Přesně takhle vypadá a má vypadat sousedské divadlo. Diváci se svými přáteli na jevišti celou hru tzv. „šli“ a energie, která mezi nimi pulzovala, by nejednoho zvedla ze židle. Vidět to bylo zejména v momentech, kdy herci vystoupili ze svých klasických rolí a řádili na jevišti s výraznou stylizací. Krásnými případy jsou např. Benův sen, kdy po jevišti pobíhaly dvě obrovské kapusty, babiččin gangsta rap či taneční soutěž. Zmíněné scény byly pouze zajímavým oživením inscenace, ne však těmi pověstnými třešničkami na dortu, které korunují celou inscenaci.
Dramatizace, která je kompilací několika Walliamsových příběhů, v sobě skýtá nejedno úskalí. První a zásadní z nich představuje otázka žánru. Příběh na pomezí reality a absurdity nabízí možnost hrát výrazně stylizovanou frašku, kde každá postava zaujme svým výrazným projevem. Civilní herectví, které jsme u většiny herců viděli, zapříčinilo, že se hra stala velmi brzy monotónní a stereotypní. To umocnily také dlouhé změny scén, které, bohužel, ubraly inscenaci na její dynamice a temporytmu.
Dalším úskalím hry je herecké jednání, které je ukryto mimo slova a věty ve scénáři. Velmi dobře se tohoto úkolu zhostila Miluše Poláčková, která dokázala svým hereckým jednáním komentovat situace i mimo své repliky. Podařilo se jí tak vystavět charakter postavy nejen skrze slova, ale i herecké jevištní jednání. Stejně tak zaujal i Antonín Bartošík v menší roli Flavia.
Ústřední postavu čiperné babičky ztvárnila Jitka Borovičková. Výrazné zcizovací scény (akrobacie na kole, rapování) i obrovská energie dodaly postavě základ, na kterém se rozhodně dá stavět pro budoucí reprízy. Zatím však chybí více hereckých poloh, které postava nabízí. Chybí herecké jednání mimo napsané dialogy. Stejně tak i Michal Vrána jako Ben potřebuje herecky dozrát, aby mohl lépe odlišit rovinu vypravěče a komentátora příběhu od samotných dramatických situací a dialogů. Vždyť právě on s babičkou jsou hybateli děje. Děje, který oba pouze vypráví, avšak nijak nekomentují a neprožívají.
Výtvarná stránka inscenace by nás měla zavést do anglické rodiny. Jak babiččin byt, tak křesla a televize u Bena doma však evokují spíše československou domácnost před rokem 1989. Inscenace postrádá vtažení do prostředí a reálií Anglie, potažmo jejího hlavního města. Krásné korunovační klenoty nebo kostým anglického bobíka je v tomto případě málo. Otázkou zůstává také kostým obou rodičů, který by mohl lépe korespondovat s jejich vášní – společenským tancem.
Na závěr bych rád ještě pochválil hudební složku, která je výraznou součástí inscenace, a věřím, že časem uvidíme i zajímavé choreografie a vystoupení nejen v rámci „taneční soutěže“. Jsem rád, že DS z Němčic měl tu odvahu a přinesl na prkna divadla téma, které není tak obvyklé – tedy onen mezigenerační střet mládí a stáří. Věřím, že hra může divákům přinést nejen pobavení, ale také zamyšlení se nad chováním mladých ke starším a naopak.
Juraj Háder
Hrátky s čertem /pohádková hra/
Malované ladovské kulisy, Josef Bek jako Martin Kabát, vysloužilý dragoun, Jaroslav Vojta coby loupežník Sarka Farka, čert Lucius v podání Josefa Vinkláře a silný poválečně budovatelský nádech, tak všichni známe Drdovu pohádku v legendárním, a takřka kanonickém filmovém zpracování. Pohádkové drama ovšem vzniklo primárně pro divadlo, a ač bylo v šestačtyřicátém roce premiérováno v pražském Národním divadle, nezapře autorovu spřízněnost s divadlem ochotnickým. Každý soubor, který se do inscenace Hrátek s čertem pustí, musí se po svém vypořádat s hluboce zakořeněnou představou publika, jak by měla vypadat Káča a jak má poustevník Školastikus metat blesky očima a kletby zpod bílých vousů.
Název hry je třeba brát vážněji a doslovněji, než by se na první pohled zdálo. Drda hru napsal jako svou soukromou reakci na situaci v tehdejším protektorátu po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy byla otázka, zač je možné koupit duši člověka, přítomná dnes a denně. Plíživá čertovská totalita, která zastrašuje, smlouvá, úskočně spřádá své sítě, zkrátka hledá každému na míru způsob, jak ho získat ke spolupráci, ke kolaboraci, je výstižným obrazem nejen všech diktatur politických, především nacistické a komunistické, ale i jejich prapředlohy, totiž skutečných mocností zla z pohádek a mýtů.
Inscenace režisérského dua pánů Stanislava Olbrichta a Ivana Marka se s touto komplexní látkou vyrovnává srdnatě. Nesahá k násilné aktualizaci, upřednostňuje pohádkovou vrstvu příběhu. Pracuje v souladu s žánrem díla některými naivistickými postupy, herci jsou typově dobře obsazeni. Velkým pozitivem je zapojení nejmladší herecké generace, ta přináší na jeviště elán a dynamiku; za mimořádně šťastný inscenační nápad lze považovat moment, kdy malé čírtě na pokyn pokušitele Lucia jakoby z útrob pekla přináší pečené kuřátko. Tím se mimo funkčního řešení, jak dostat nadpřirozeným způsobem porci jídla pod nos poustevníkovi, chvályhodně narušuje iluzivnost výjevu. Jedná se o projev oné chytré a vědomé inscenační naivnosti, která nenechává na pochybách, že se nejedná o neumělost nebo kouzlo nechtěného. U jiných výstupů toto už tak jisté není.
Herecká práce většiny souboru by stála za další pozornost. Jako celek působí projev slavkovských sympaticky. Při bližším pohledu ale vystupují některé nedostatky: Práce s typem je disciplína těžká, málo zvládnutá často i u profesionálů. Tenká linie mezi typem a karikaturou nebo prostým pitvořením často žene herce spíš k psychologizaci postav, to ovšem není postup pro pohádkovou hříčku vhodný. Na rozdíl od mnoha jiných je Drdův text opravdu dobře propracován a nabízí dokonalou oporu – jen ji využít. Jistá míra stylizace je rozhodně na místě, řeč se může blížit deklamaci. Při tom ovšem ale nesmí herci zapomínat na sdělnost, na komunikaci. Slyšet, co druhý říká, vidět, co kdo dělá, a na to reagovat, ne toliko odříkávat naučené řádky a přesouvat se po jevišti podle režijních pokynů. Předseda lektorského sboru pan Jaroslav Kodeš nabídl osvědčenou poučku „nápad – realizace – hodnocení“, která popisuje nepominutelný proces jevištního dialogu (ve stručnosti – herec musí zjevně komunikovat, převážně mimoslovně, že má nějaký záměr, následně ho provést a pak v sobě nechat rezonovat účinek, jaký jeho akce měla). Absence takového strukturovaného jednání totiž ústí v jistou mechaničnost, a tím pádem nevěrohodnost hry.
Většina herců je dobře mluvně vybavena, přesto by bylo možné přidat na intenzitě řeči, až k výše zmíněnému deklamativnímu stylu. Příkladná je v tomto ohledu postava Lucia. Tento svůdce a pokušitel má v popisu, aby mu „jazyk jel“, vemlouvá se, přemlouvá, ukecává, lichotí. Rychlost mluvy je žádoucí parametr, ale ne na úkor srozumitelnosti. Jazyk čertovský je jazyk ohebný a vtíravý, jeho nástrojem je lež a manipulace, ale předpokladem i toho všeho je, byť pokřivená, komunikace. Správné nosnosti řeči dosáhl Luciův představitel Pavel Šujan nejspíše ve scéně ve mlýně, kdy vzývá svého mentora Solferna, aby se zjevil a zjednal pořádek. Určitou řečovou plasticitu projevují rovněž Dagmar Knotková v roli Káči a právě Solfernus Miroslava Slováčka, první svým elánem, druhý typově přiměřenou modulací hlasu.
Pochvalme ještě hudební složku, (i když není docela patrné, proč na začátku druhé půle a jedině tam hraje místo flašinetu klavír) a rovněž zvukové a světelné efekty. Těch by mohlo i přibýt, ku příkladu při vpádu anděla Teofila do pekla. Je chvalitebné, že slavkovští nekopírují pseudoladovské kulisy filmového zpracování, nicméně nějaký jednotící styl by své scéně a kostýmům vtisknout mohli. Uklidňující a zároveň znepokojivou zprávou je, že rifle a sandále do kostýmu Martina Kabáta skutečně nepatří, jeho představitel Pavel Hrazdil v nich ovšem představení odehrát musel, protože holínky a rajtky mu někdo uloupil. Nejspíš mordýř Sarka Farka.
Pavel Zajíček
Šašulda a Sluníčko /iluzivní pohádka/
Brněnský širokospektrální umělec Alois Mikulka (*1933) napsal svou veselou hříčku již v polovině šedesátých let minulého století, ale její obrazivost a svěžest dodnes nevyprchaly. Režisérku Petru Šípovou je třeba pochválit již za volbu titulu. Jedná se o hru zřídka nasazovanou, oproti jiným neprávem opomíjenou. Její obsazení navíc typově výborně sleduje možnosti výrazně omlazeného václavovského souboru. Zapojení mladších herců a hereček do představení, a to v rolích většího rozsahu a významu, je dobrou známkou živosti václavského divadla.
Šašulda a Sluníčko je hrou určenou primárně pro dětské publikum, na HDM se inscenace uchází o postup na Popelku Rakovník, ale text sám má bezesporu potenciál rozvířit fantazii i starším divákům či čtenářům. Snový příběh s prvky místy až surreálnými balancující na hraně absurdity má někdy tendenci se utápět v přívalu slov a nápadů. Jako zásadní inscenační úkol se tak jeví vyjasnit a nasvítit hlavní dějovou linku, napínavý děj o záchraně Sluníčka, v noci slabého a bezbranného, před zlým Železným generálem a jeho hordami. Odpovědnost leží na chlapci Šašuldovi v podání Tomáše Šípa. Ten má nejdřív co dělat, aby si zachránil vlastní kůži, ale postupně zjišťuje, že kamarádi si musí pomáhat, a tak chytrým úskokem Železného generála přemůže. Zachrání tím nejen Sluníčko, ale pomůže k osvobození i dosavadním generálovým poskokům a pomahačům. Diváci vidí celou tu lapálii jakoby Šašuldovýma očima, z jeho perspektivy, právě on je nejen hlavním hrdinou příběhu, ale i jeho vypravěčem a garantem. Tomáš Šíp vydává nesmírné množství své zdánlivě nevyčerpatelné energie na upoutávání pozornosti publika, takřka každou větu doprovází pohybovými a mimickými ohňostroji, hlasový projev je silně stylizovaný, snad až pitvořivý. Není pak divu, že mu už nezbývá dost prostoru na samotné jednání v příběhu, na posouvání a vykládání děje. Dětský divák zajisté vyžaduje velmi kontaktní herectví, podmínky v poloprázdném sále také nebyly pro komunikaci ideální, na druhou stranu se snad lze do jisté míry spolehnout na vnímavost a představivost dětí a vyhnout se podbízivé šišlavosti.
Z ostatních výkonů připomeňme Andreu Kvapilovou v roli Sluníčka, která nad poměry dobře reagovala na své kolegy a v řeči velmi přirozeně frázovala. Barbora Schwarzová coby Paní Tma působila mile potměšile, ovšem klidně by mohla přidat trochu kapku energie, aby se nerozplynula ve svých stínech. Úlohu Železného generála zastala Jana Kožičková. Autor by se jistě nehněval, kdyby se role přejmenovala na generálku, čímž by se představitelce uvolnily ruce pro dynamičtější práci s hlasem. Učitelka Zuzany Bradáčové působí spíš jako rozverná školačka, postava Bábiny, která jako Deus ex Machina přichází na scénu v rozhodující moment děje, by zasluhovala více pozornosti, větší zvýraznění, nejen od její představitelky Martiny Šťastné, ale i v koncepci dané scény. Koneckonců Bábinu vidíme konečně poté, co se o ní většinu hry jen mluvilo.
Velkým pozitivem je živý zpěv doprovázený kytarou. Sluníčko, Tma i Šašulda jistě intonují a hlasem bez problémů obsáhnou celý sál. Podobně jako při běžné jevištní řeči by i zde mohli brát větší zřetel na komunikaci, na to, že písní něco sdělují, a ne jen vyrábějí krásno, i když to se jim pěkně daří.
Celkově by se dalo václavovským doporučit, aby si na scéně víc hráli, aby se o chlup víc spolehli na to, že když budou se zájmem objevovat Šašuldův příběh, publikum, i to dětské, se dá rádo strhnout. Dílo Aloise Mikulky láká do světa fantazie.
Pavel Zajíček
Dovolená s rizikem /komedie/
Dovolená s rizikem je situační komedie o tom, co všechno se může stát v jednom rodinném francouzském hotelu. V pokoji, kde jsou omylem ubytovány hned dva páry, vznikají nečekané zvraty a komická nedorozumění. Jedna z nejznámějších her britského dramatika Davida Freemana měla premiéru již v roce 1973. Od té doby ji pravidelně vídáme na našich i světových scénách. V Česku je natolik oblíbená, že snad není divadlo, ve kterém by se alespoň jednou neuvedla.
U komedie tohoto typu je třeba perfektně zvládnout „řemeslo“ a mít smysl pro detail a důslednost. Bystřičtí velmi dobře řemeslně zpracovali celou hru. I přes pomalejší a nepřesný začátek se brzy dostali do dobrého a svižného tempa, které si udrželi až do konce hry. Vše fungovalo jako správně seřízený hodinový stroj. Inscenace nepostrádala dynamiku a scény se v rychlém sledu střídaly, aby nenechaly diváky vydechnout. Správný temporytmus a vysoké nasazení však také způsobovaly, že hercům v expresivnějších polohách přestávalo být rozumět. Navíc se stalo, že nevyzněly některé gagy, či nezazněly důležité informace. Výjimkou v tomto ohledu byl představitel Heinze Michal Mikulec, jehož mluva i dikce byla jasná a srozumitelná. I přesto ale jeho herecký projev postrádal onu pravdivost a pravděpodobnost. Heinz nepůsobil dojmem ředitele a prvního milovníka v jedné osobě, nýbrž jako mladý nezkušený portýr.
Naproti tomu jsme mohli sledovat přesné herecké výkony Pavla Dorazila, Romana Tegla, Jitky Smutné a Jitky Doležalové. Čtveřice hlavních protagonistů měla přesně vystavěné charaktery, které s lehkostí a nadhledem bavily diváka od začátku do konce. Herci hráli s obrovským nasazením a lehkostí. Jevištní jednání bylo tím pádem uvěřitelné a bez zbytečně zatěžkané psychologie postav. Situace, které vytvářeli, v sobě měly humor i nadsázku.
Kvalitní řemeslné zpracování bylo podtrženo dobrým výběrem hudby i zajímavými nápady. Jedním z nich bylo originální scénické řešení situace, kdy kamna vystřelí nahoru ke stropu a zůstanou tam po zbytek hry viset. Na druhou stranu hře chyběla důslednost u některých detailů. Neukotvená scéna, která se kymácí ze strany na stranu po každém bouchnutí dveří, zamykání bez klíče, či nelogické otvírání a zavírání zaseklé skříně ubírá hře na autenticitě. Herci v zápalu hry dělají zbytečné chyby. S oknem herci zachází, jako by nemělo skleněné tabulky. Sako, jenž je zaseklé ve dveřích, jen tak volně spadne na podlahu.
Kostýmní a scénografická složka inscenace je také velmi povedená. I zde však narážíme na detaily, které způsobují nejednoznačnost. Současné kostýmy Stanleyho a Brendy jdou do kontrastu s historickým telefonem, praktikábly, které představují dvě postele, naopak vyčnívají uprostřed scény, která jinak působí velmi realisticky. Tím pádem není jasné, zda hrajeme hru v současnosti nebo se pouštíme do 80. let 20. století. To vše jsou detaily, které ubírají na jinak velmi povedeném představení.
Juraj Háder
DS Šumavan /komedie/
Jeden ze souborů, které pravidelně zajíždějí na Hanácký divadelní máj, jsou ochotníci z Morkovic. A doposud vždy tento kolektiv přivážel inscenace, které měly parametry přinejmenším svěžího autorského divadla. Smysl pro hledání aktuálního tématu, schopnosti nalézat adekvátní formu, to je deviza tohoto souboru. Proto očekávání byla i letos veliká. Bohužel, jejich výkon byl proti letům minulým desetinový. Co se stalo? Než na to odpovím, pokusím se stručně popsat, co jsme viděli.
Na nasvícené jeviště postupně přicházejí členové jakéhosi fiktivního amatérského souboru, aby tu zkoušeli hru od Marie Tesař. Příchody herců jsou evidentně spíše pozdní než včasné, každý se na něco vymlouvá, někdo vůbec nedorazí, a hlavně řeší své osobní věci na úkor soustředění se na začátek zkoušky. Skáčou si do řeči, překřikují se, glosují poznámkami druhé, prostě vzniká neuspořádaný chaos, jehož cílem je ukázat autenticky na neukázněnost celého kolektivu. A to trvá víc jak půl hodiny, kdy se nic dalšího neděje. Když se po pětatřiceti minutách konečně dostanou ke zkoušení hry, dozvídáme se, že text od autorky přišel teprve dneska, zítra je generálka a nikdo nic neumí. Navíc zvolený princip rozdvojené interpretace činoherce na dvě osoby, mluviče kostýmovaného v černém, a pitvořícího se herce (podobně jako se to občas děje v divadle hraném s marionetami), se velmi brzy ukáže jako nenosný, neboť nám se plete, kdo za koho mluví a naopak kdo dělá podivnou posunčinu, která jen hodně vzdáleně odpovídá významu mluveného textu někde v pozadí. A ještě je tento příběh v příběhu neustále přerušován novými příchozími, matkou s dcerkou, řidičem, osvětlovačem, atd. Prostě jen další zmatek. A tak je tomu až do děkovačky. Takže, pokud šlo souboru o poukázání na neukázněné, sebestředné divadelní rádobytvůrce, kteří doslovně pracují jako diletanti, tak vyháněl ďábla ďáblem. Ivan Vyskočil kdysi pronesl moudrý výrok o tom, že když chtějí inscenátoři například hrát o nudě, nelze to dělat nudně. A to se bohužel stalo tentokrát Morkovským. Pokusili se narychlo, sice z dobré vůle, zaimprovizovat na téma diletantství, ale vyšla jim z toho jen diletantská nepravda. Budiž jim částečnou omluvou, že toužili do Němčic na přehlídku přijet, ale protože nově zkoušenou hru kvůli koronaviru nedozkoušeli, rozhodli se zaimprovizovat během tří zkoušek jiné představení. Ukázalo se, že zatím přecenili své schopnosti, a na improvizované divadlo, aby ještě působilo autenticky, zatím nemají. Ale kdo by také takhle rychle měl?!
Jaroslav Kodeš
Červená karkulka /pohádka/
Dobře známou pohádku Červená karkulka přivezl do Němčic nad Hanou Kroužek divadelních ochotníků z Hvozdné. Do dramatické podoby ji pro soubor přepsala dvorní autorka Alena Herman, která je divákům známá i z Městského divadla ve Zlíně, kde se ukázala v roli autorky, režisérky i herečky (Kód Nula, Saturnin).
Po otevření opony jsme mohli vidět velmi krásnou a barevnou scénu lesa, jejíž historie sahá až do 30. let minulého století. Ne, že by to bylo znát. Iluzivnost lesa podtrhují i ty nejmenší detaily a reálné dřevěné prvky. Kouzelná scéna velmi lehce přenese děti do pohádkového lesa, kde zvířátka rozvíjejí dialog o tom, kterak tchoř spatřil v lese vlka. Dialogy i písničky nás rychle vtáhnou do pohádky a my čekáme, kdy se začne příběh dále rozvíjet. Na to si však musíme počkat až na druhou půlku hry.
Samotná pohádka o Karkulce bohužel nepřekypuje dramatickými situacemi. Hvozdenská inscenace není výjimkou. Je ovšem velká škoda že nový prvek, kterým jsou zvířátka, nepřinese za celou půlku nic nového a stále opakuje jedno a to samé. Druhá půlka je na děj o něco bohatší. Vidíme zvraty i milé scénické řešení toho, jak vlk sní babičku i Karkulku a jak se velmi hbitě dostanou z vlkova břicha. Zde však narážíme na limity krásné a iluzivní scény, která z jeviště nemizí, naopak je do ní přenesen náznak babiččiny světnice. Navíc ve dvou verzích – s postelí a bez. Tato nejednoznačnost způsobí, že se ztratí iluze lesa, ale nevznikne další iluze – babiččina světnice.
Významnou složkou inscenace je autorská hudba Richarda Dvořáka. Zajímavý podkres doplňují pěkné písničky, které zpívají téměř všichni herci. Sólově se nám představí babička v podání Lenky Murčekové, Karkulka Adéla Vykopalová a vlk, kterého ztvárnil Henrich Řeháček. Poslední jmenovaný bohužel polyká jak začátky, tak konce vět, a není mu proto rozumět. Je to škoda, vzhledem k pěkné hudbě i textu. Mluva herců je z velké části také neautentická. Karkulka má nepřirozenou polohu hlasu, herci nedbají správné intonace. Výjimkou je v tomto směru babička Lenka Murčeková, která hraje velmi přirozeně a uvěřitelně. Její herectví nepostrádá energii a mohlo by být inspirací pro její mladší kolegy. Také liška v podání Gabriely Juříkové má krásnou jiskru a náboj. Její postava je dynamická a na jevišti působí nadmíru přirozeně.
I přesto, že inscenace má své rezervy, můžeme vidět mezigenerační pohádku, která působí sympaticky a která si svého diváka určitě najde.
Juraj Háder
Druhá inscenace z dílny hvozdenských ochotníků přinesla látku poněkud náročnější, než byla odpolední Červená karkulka. Alena Herman zrežírovala vlastní adaptaci autobiografického románu Sergeje Dakova Odpusť, Natašo! Jen necelých dvaadvacet let života bylo vyměřeno tomuto ruskému autorovi, básníku jediné knihy. Ta však ovlivnila generace a dodnes bývá vydávána a čtena. Je příběhem záhy osiřelého chlapce, který se protlouká sovětskými dětskými domovy, načež nalézá své místo v režimním systému výchovy mladých komunistů, stává se vůdčí osobností postupně na několika školách. Svým zápalem pro budování státu zaujme místní tajné služby a pod jejich vedením zakládá a vede tajnou policejní skupinu. Zpočátku plní úkoly více méně kriminalistického charakteru, rozhánějí rvačky, prostředky za hranou zákona „trestají“ násilníky a výtržníky. Později jsou ale převeleni k úkolům delikátnějším: komunismus je nutno ochránit před hrozbou vnitřního škůdce v podobě křesťanských modlitebních skupin; ty je třeba vyhledávat a likvidovat. V tom Sergejovo komando vyniká. Jenže při svýchvýpadech pravidelně narážejí na tichou výčitku ztělesněnoudívkou Natašou. Sergej postupně dochází k prozření, odmítá ideály komunismu a jeho metody a tuto svou dosavadní víru mění za víru křesťanskou. Rozhodne se opustit Rusko a s vypětím všech sil a s myšlenkou na Natašu plave do Kanady. Na americkém kontinentu získává po vypovězení svého příběhu azyl, avšak již po necelých dvou letech za nejasných okolností umírá v Kalifornii.
Předloha má silný prokřesťanský akcent, takřka evangelizační náboj. Alena Herman se však drží spíše historické linky, duchovní tóny nechává zaznít převážně implicitně. Skrze Sergejovy vzpomínky nás provádí nepřátelským prostředím sirotčinců i následným vzestupem hlavního hrdiny, a to jeho pohledem. Sergej Dakov v podání Davida Langera se tak stává průvodcem a osou všeho dění. To klade mimořádně vysoké nároky na herce. Dlouhé pasáže jsou vyprávěné, byť za mohutné podpory světelných efektů a hudby. Na scéně se dále objevují dvě tajemné Osoby (Tereza Večeřová a Kristýna Javorová), které na sebe berou role mnoha postav, se kterými se Sergej na své životní cestě potkává. Vlastního ztělesnění se na jevišti dočkaly ředitelka sirotčince Irena (Lenka Murčeková), její podřízený Niči (Jakub Goiš), agenti KGB Azarov a Nikofarov (Jaromír Javora a Pavel Gabrhelík), a samozřejmě Nataša (Gabriela Holeňáková), která se hlavnímu hrdinovi coby dobrý anděl zjevuje při jeho přetěžké cestě přes moře. Nabízí se úvaha, které z postav opravdu potřebovaly své vlastní představitele a které mohly být ztvárněny oněmi Osobami, které vynikají svou proměnlivostí. Podobně obratnou divadelní zkratkou je využití hadrové loutky pro násilné scény: drsné zacházení s loutkou má nesrovnatelně intenzivnější účin, než kdyby se obuškem bušilo do živého herce.
Klíčovou otázkou se zdá být, jaký je výchozí bod vyprávění, neboli z jakého místa na časové ose Sergej svůj život popisuje. To je zásadní pro herecký projev hlavního hrdiny. Je přece rozdíl, komentuje-li svou účast na násilných akcích KGB přímo z doby jejich konání, kdy byl přesvědčeným komunistou a předákem, nebo z odstupu vícera let, kdy se již hlásil ke křesťanství. Porotce Juraj Háder při setkání se souborem pronesl invenční hypotézu, že se snad příběh vypráví v době po dosažení amerických břehů, kdy musil Sergej svůj příběh vyprávět před azylovým soudem. Sám David Langer nabídl perspektivu onoho okamžiku před smrtí, kdy se člověku promítne před očima celý jeho život. Nakonec není asi rozhodující určit ideální řez, jako spíše zpráva pro soubor, že tato otázka palčivě vyvstává.
Obdobně nezřetelná je Sergejova konverze – moment životního obratu. Autorka scénáře argumentuje pro strastiplné chvíle během plavby ledovým oceánem. Některé klíčové situace přicházejí již dříve – víceré setkání s Natašou, setkání s modlící se stařenkou. Nicméně indicie pro Sergejovo obrácení se v příběhu zjevují velmi zřídkavě, v popisu vší té sovětské hrůzy zanikají a neumožňují spoluúčast diváka na vývoji postavy směrem ke konverzi, na procesu jeho proměny. Divácké soucítění opět blokuje i zmatečné herecké pojetí mísící perspektivy a postoje, přeskakující z emočně podbarveného a zamlženého vyprávění k předvádění některých epizod. To lze sice označit za základ epického herectví, nicméně jedná se o disciplínu náročnou, nutně založenou na permanentní orientaci herce, na nefalšované komunikaci směrem k publiku i hereckým kolegům. I zde je prostor ke zlepšení.
Za zvláštní zmínku stojí hudba. Ta není živá, ale živoucí, jednající. Nejlépe funguje v jednodušších motivech, působí-li samostatně, nebo v dialogu s jedinou další složkou. V momentech kumulace prostředků, kdy souběžnými silami pracuje světlo, hudba, slovo a (nedej bože, ovšem až příliš často) i herecká ilustrace, se efekty paradoxně ruší, navzájem se oslabují, nebo i diskvalifikují.
Inscenace hvozdenských ochotníků je přes všechny vyřčené i myšlené výhrady mimořádná hloubkou svého sdělení na straně jedné a originálním režijním konceptem na straně druhé. Kdyby se podařilo prostor mezi oběma póly zaplnit vědomějším zacházením s hereckými i technickými prostředky, dalo by se mluvit o zásadní divadelní události.
Pavel Zajíček